Procházka Po Hoře
PROCHÁZKA PO HOŘE
o co všechno neprosíš
za měsíčních nocí
co všechno odtáváš
a život tě zkouší
na každém pohledu
který před sebou skrýváš
divíš se všemu
jak znovu to poznáváš
po ztrátě paměti
znovu se rodíš
jak květina v trávě
vykveteš a odkveteš
staneš se součástí
ovčího stáda
a jestli uvěříš
na modré nebe
otevře se ti srdce
a půjdeš už poslepu
ke svému hříchu
stulit se mu do náruče
a spát svou věčností
zrození i umírání
opravdu bolí
a své smíření
s touhou po odplatě
za domnělá příkoří
která máš napsána
hluboko v sobě
a co chceš říct
co vlastně tě pohání
za poznáním
za zradou za láskou
za smíchem a vnitřním klidem
nejsi si jistý
a píšeš si dál
na skály všechny ty vzkazy
které nebudeš číst
přestože je míjíš
tolikrát a tolikrát
ve svém bludném kruhu
a na obloze hvězdy
a ty jako dítě
hledíš a hledíš
s otevřenými ústy
a nakonec nebude pokračování
vždyť každé divadlo
jednou musí končit
a ten pocit v tobě
zůstane jen nějaký čas